Rande na slepo

Není to tak dávno, co jsem dostala nápad jít na rande na slepo. Už od školky mám nejlepší kamarádku, pro kterou bych udělala cokoliv. I za předpokladu, že se sama znemožním.

Bezhlavě se zakoukala do kluka ze třídy automechaniků. Jelikož já chodím na jinou školu, nestačily moje slovní rady a povzbuzování. Musela jsem osobně zakročit. Ostatně jako vždycky.

Když mi řekla jeho jméno, nebyl problém ho najít na facebooku. Po několika dnech společného chatování jsem ho přesvědčila, že bychom se mohli sejít. Podmínkou bylo ve čtyřech. Vezme si s sebou kamaráda a já kamarádku.

Lindě, mojí kamarádce, jsem jen krátce oznámila, že jsem jí domluvila rande s NÍM. Nejdřív mi vynadala, ale když zjistila, že půjdu s ní, souhlasila. Sešli jsme se v KFC. Přes počáteční rozpaky se z nich vyklubali docela fajn kluci.

Jen z Lindy jsem musela páčit pomalu každé slovo a odpovídat za ni.

Navíc se tvářila jako kakabus a hrozně nenápadně sledovala hodinky. Byla tak nenápadná, že si toho všimli i kluci. Proto se taky zeptali, jestli nějak spěcháme. Linda jen vytřeštěně koukla na mě a já pohotově odpověděla, že bohužel ano. Když jsme odcházeli, její vysněný kluk se dlouze usmál. Horší bylo, že na mě.

Vůbec mi nedošlo, co se stalo. Večer doma jsem pochopila. Psal mi, jak se báječně bavil a podobný řeči. Pořád jenom o mně a ani slůvko o Lindě. Završil to tím, že se chtěl zase sejít. Tentokrát jenom my dva. I když se mi docela líbil, nemohla jsem to Lindě udělat. Samozřejmě, že jsem jí to řekla.

Nejdřív na mě byla naštvaná, ale pak jsme se tomu zasmály. Od té doby je jakékoliv dohazování tabu.

Ves.