Taky ti už lezou na nervy všechny ty řeči typu „na to si ještě moc mladá“ nebo „až budeš větší, tak to pochopíš“ a všechny ty nápisy „zákaz vstupu osobám mladším 18ti let“ atd atd…?
Snad každý puberťák občas zatouží po tom, být konečně dospělý… Určitě i ty, pokud ještě plnoletá nejsi, se občas nacházíš ve stejné situaci. Jsi naštvaná a cítíš se ublížená a „diskriminovaná“…
Rodiče nebo prarodiče ti pořád říkají, ať si užíváš školy, dokud to jde, protože pak už to taková pohoda nebude. Ani ty si se jistě nevyhnula nějakým těm historkám z jejich „úžasného dětství“, na které PRÝ vzpomínají ze všeho nejraději.
Všechny ty jejich řeči o tom, jak by chtěli být zase mladí, jak ti závidí… Možná to všechno považuješ za pouhý pokus tě zmanipulovat a umlčet tvoje stížnosti na tvůj „krásný“ věk. Možná si myslíš, že ti to vypráví jen proto, abys nebyla na školu tak naštvaná a aby tě přesvědčili, že si nemáš na co stěžovat… Koho by ale bavilo to neustálý učení na nějaké písemky, psaní nesmyslných slohovek a povinné čtení těch nejnudnějších knížek?
Přijde mi to jako včera, co jsem i já oslavila osmnácté narozky a tak si moc dobře pamatuju, jak jsem si, celá natěšená, naivně myslela, že se všechno změní. Těšila jsem se, že si konečně budu moct dělat, co chci, koupit si, co chci, chodit kam, kdy i s kým chci… Docela mě pak zklamalo, když sem si uvědomila, že vlastně o žádný „bomba výhody“ nejde, spíš naopak… Ale to zjistíš i ty;)
Ber to tak, že dospělosti se stejně nevyhneš a dětství a puberta utečou jako voda, tak si je užívej!:) Pak už budeš muset být dospělá celý život… Užívej si prvních lásek, prvních trablí a nepřehlížej všechny výhody, co ti tvůj věk nabízí! Jednou totiž budeš taky řešit, co teď řeší tvoji rodiče… Budeš se zabývat všelijakými dluhy, splátkami, problémy s dětmi nebo sháněním práce… Pak už ti ani nezbude čas nazbyt na randění, ani na pokec s kámoškami! Možná si potom taky povzdechneš a přiznáš si, že ty písemky z matiky přeci jenom nebyly taková hrůza…
Linda
Zrovna se na jednu musím učit :-(, moc příjemná zábava, na to fakt vzpomínat nebudu