Hlášky, motta, stěry a podobně dovedou být dobrou zbraní i účinným prostředkem pro pobavení nás i okolí. V čem je jejich kouzlo? Tak především v humoru, ovšem pozor, humoru, obvykle poněkud štiplavém, ironickém, nebo bychom mohli říci pěkně po anglicku suchém.
Výhodou hlášek je, že většinou neurazí, i když vulgarismy se to v nich také v poslední době jen hemží. Jenže na rozdíl od sprostých nadávek nebo jiných reakcí je zde většinou oceňována určitá invence a moment překvapení. A nevadí ani, pokud je hláška známá, většinou totiž záleží na správném načasování a trefnosti.
Půvab hlášek je i v tom, že vznikají tak nějak samovolně, jak je píše sám život. A co bylo v některých situacích míněno vážně, je dnes spíše úsměvný prohlášením. Třeba tradiční omluvenky pozdních příchodů či zapomenutých úkolů, pes, který sežral úkol, už dávno vstoupil do historie, ovšem lidová tvořivost tu správně ukazuje, že fantazie nezná mezí.
A tak nebozí učitelé často slyší cosi ve stylu: ,,Nejdu pozdě, to ostatní jsou tu moc brzo,“ nebo lakonické ,,vláda mě zavázala k mlčenlivosti, takže nemohu nic vysvětlovat,“ případně trochu psychotické, ,,unesli mě mimozemšťané, byl jsem pryč třicet let, ale teď koukám, že tady uběhla pouhá půl hodina. No ale hlavně, že jsem tu, ne?“
Učitele zřejmě nepotěší ani hlášky, kterými leckdy omlouvají naše pozdní příchody různá vykutálená trička – například ,,Všechno se dá vysvětlit. Bohužel ne všem,“ nebo lehce modernizovaná verze – ,,Není důležité přijít včas, ale zúčastnit se.”
A jak pozdní příchody omlouváte vy?
Zapi 
Nejnovější komentáře