Dospělost je na houby…

Když jsem nastoupila do prvního ročníku Zemědělské fakulty na Jihočeské Univerzitě, byla jsem malou, bílou a vykulenou myškou, která vstřebávala volně se povalující informace a zvolna navazovala křehké nitky kamarádství a později snad přátelství. Vůbec jsme byli všichni takové malé bílé myšky, ale docela jsme se měli rádi a záleželo nám na nás. Zpočátku náš kolektiv pořádal večírky, mimoškolní aktivity na jedno odpoledne v útulné hospůdce, oslavovali jsme narozeniny a svátky „téměř“ všech, tak jak šla data po sobě a jak se kdo zmínil.

Oslavenci přijímali dary a oslavující se solidárně skládali. Téměř všichni chodili na téměř všechny přednášky a pro nikoho nebyl problém půjčit školní materiál ke studiu, či informovat spolužáky o hrozícím hromadném průšvihu. Všichni jsme se vyvíjeli za přispívání ostatních a bylo to fajn. Pak přišel druhý ročník a utvořily se skupinky. Někteří chodili na přednášky stále a jiní zase ne příliš. Narozeniny a svátky oslavili už je ti přední s největší autoritou a nejsilnějším hlasem, ovšem také s poloviční účastí původního počtu spolužáků. Začalo být méně společného času, více prací na vlastním písečku, vztahy celkově ochladly, ale pořád to ušlo. Ovšem letošek mě zmátl. Čekala jsem, že ve třetím ročníku vysoké školy už mě jen tak něco nerozhází, ale….

Najednou jsem zjistila, jak strašně moc jsme všichni dospělí a podobni svým rodičům, kteří nám v mnohých věcech tak nehorázně lezli na nervy. Poznala jsem tvrdou realitu, že když student potřebuje od studenta půjčit peníze, tak vrací i s úrokem, když potřebuje půjčit přednášky – vrací je s plnou lahví drahého alkoholu jako spropitné, když řekne, že brigáda je dobrá věc – všichni přikývnou a když požádá o přímluvu na příležitostné místo – většina reaguje přehlédnutím, protože život je boj a snad právě ve třetím ročníku začíná válka o pracovní místo, o něž se budeme přesně za dva a půl roku najednou všichni bít. Náhle mi připadá, že ač mám zvyky naší školy už zažité, je přesto všechno najednou složitější. Všechny informace si musím pracně získávat sama a o slibné práci již raději nemluvím, protože smutná zkušenost je, že zmínka o volném pracovním místě z něj během pár hodin udělá místo obsazené. Bohužel ne mnou.

Zkrátka – ač nechci – musím. Už teď ve třetím ročníku musím být vypočítavá, nedůvěřivá, rychlá, nesdílná a především musím být vyzbrojena ostrými lokty a hroší kůží. To proto, že kamarádství mezi „dospělými studenty“ bolí…. Kéž bych se tak mohla vrátit na základku do kamarádského prostředí!